Martina Sikorová: Klauni mají v sobě tu největší bolest.
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekBlonďatá paruka, výrazné líčení očí, ústa zvýrazněná karmínově červenou rtěnkou, oblečená v tričku a džínsách. Tak jsme se neplánovaně setkali s herečkou Martinou Sikorovou v prostorách vrátnice Východočeského divadla, kudy proběhla s chlebem se šunkou před začátkem předpremiéry inscenace Cabaret.
Herce nesledujeme před vystoupením, kdy jsou přípravy před zvednutím opony v plném proudu. Jak se říká, náhoda tomu tak chtěla.
V průběhu představení jsem se nechal unášet vynikajícím výkonem Martiny v roli Sally Bowles, ale trochu jsem už myslel na následující rozhovor. Jedno je jisté – divadlo v Pardubicích má Sally. Zpočátku koketní, postupně dráždivou, cílevědomou, ale také silně zranitelnou, s velkým srdcem, otevřenou duší, prostě Sally, která se musí nejednou rozhodnout. Nakolik správně? To tkví z jejího naturelu.
Hlediště osiřelo. Pojďme za Martinou Sikorovou do divadelního klubu. Ke stolku usedá nenápadná dívka.
„To jsem já, ta blondýna,“ připomíná se a není divu. V její vizáži došlo k opravdu velké změně. Na stole máme svíčkovou s knedlíkem, diktafon a pití. Přijměte pozvání k našemu obědu.
Byly opravdu krásné. Hra je složitá, hodně záleží na tom, aby se všechny složky dobře sladily. Když to vezmu od režie, přes choreografii až po zpěv, všechno bylo zajímavé. Na Cabaretu jsme dostali od vedení divada nabídku pracovat s novou hlasovou poradkyní Gallou Macků, já jí všema deseti brala a je to opravdu mazec. Jednak mě to s ní baví, ale také mám pocit, že mě posouvá dál.
Všechno. Tanec, zpěv i herectví si vyžadují své. Nejtěžší je pro mě poslední tón v „ein herr“, na něm potřebuji ještě pracovat, jako ostatně i na jiných věcech. Věřím, že to dokážu!
Brala jsem ji jako každou roli. Prostě taková je a musím se s ní poprat. Včera v jiné inscenaci onemocněl kolega. Došlo ke změně, šli jsme na jeviště bez generální zkoušky. Najednou jsem po představení, které jsme bez zastavení jeli úplně poprvé, stála vzadu za oponou – a jejda, ono se mě to dotklo, blesklo mi hlavou. Teprve jsem pocítila, že Sally má oblouk.
Jééé… Přiznám se, že asi až ve chvíli, kdy je mi dobře. Jakmile se s lidmi sblížím, cítím se s nimi v bezpečí, tak asi trochu potrhlá jsem. (smích) Jinak se ještě pořád snažím hrát roli hodné holky. Proč ne, dokud mě to baví.
Nooo… Právě před dvěma lety v den mých narozenin jsme měli premiéru Zpívání v dešti. Bylo to hezké. Ale nedovedu si představit, že by vedení divadla při poradě řešilo, jakou inscenaci dá komu z nás k narozeninám. Prostě se to tak příjemně sešlo.
Snad ano. To bych se měla ptát spíš já vás, jestli jste to tak vnímal. Vy jste seděl v hledišti.
Sally je hodně zralá. Považuji ji za klauna, hodně se směje a dělá legraci. Právě klauni mají v sobě tu největší bolest... Pak se na konci všechno sesype.
Byla jsem v 5. a 6. ročníku. Jedno školní představení nám dělal František Laurin a on mě vzal do dvou her na hostování do Pardubic. Na konci studia jsem se zeptala, zda by mě vzali a vedení divadla kývlo.
Veliké. Malované na skle – role Anděla, to byla první role, která mi otevřela dveře do dalších muzikálových představení.
(smích) Asi to není úplně jednoduché. Částečně bych si s nimi poradila. Nevím jak, ale určitě bych to nějak zvládla. Jehlu už jsem v ruce párkrát držela. Dokonce mám doma i šicí stroj. Profesionální švadleny by se ovšem mým výtvorům asi divily.
Krásně. Uvědomuji si kvalitní vedení divadla. Na to, jaká je ekonomická situace, náš pan ředitel s lidmi kolem sebe dělají hodně pro to, aby všechno fungovalo. Daří se jim to, podle mého názoru, velmi. Když pootevřu dvířka naší dámské šatny, tak na rozdíl od toho, co mi líčí kolegyně z jiných divadel, například při alternování se u nich děly různé schválnosti, tady to tak není. Musím přiznat, že když některá z kolegyň dostane roli, kterou bych ráda hrála, přirozeně mi je to líto. Chviličku to v sobě zpracovávám, ale to neznamená, že bych roli někomu nepřála. A tak to funguje i u ostatních. Tak to cítím. Nepodrážíme si nohy. A to je velká devíza.
Kolik bereme? (velký smích)
Jak u kterého představení. Při některých si povídáme. V Cabaretu zatím ještě nevím. Je to docela náročné, takže se soustředím na text, kontroluji si rekvizity.
Řekla jsem si, že se opiju. Jeden blízký člověk mi slíbil, že se o to s kamarády postarají. Pak jsem si uvědomila, že po premiéře pít nemohu, v neděli je další představení.
Měli jsme profesory Milušku Dreiseitlovou, Vladislava Beneše a Johanu Tesařovou. Z ročníku jsem asi jediná ve stálém angažmá.
Narodila jsem se v Třinci a vyrůstala v Jablunkově (nejvýchodnější město ČR – asi 6000 obyvatel). Malé město, kde není divadlo, všichni vědí všechno o všech. Nakonec jsem šla na studia do Prahy, tehdy v Ostravě ani v Brně herectví neotvírali. Pro mě je Praha neosobní. Šla jsem na metro a ti lidé byli takoví uzavření. Ani není koho pozdravit. V Pardubicích jdu do obchodu a potkám nejméně dva známé.
Poslední dobou jsem si taky uvědomila to, o čem jsem už mluvila, jak velmi jsem spokojená v divadle. Takže ano, v Pardubicích je mi hezky.
Samozřejmě. A ještě koně :o)
Musím pádit. Děkuju.
Martina Sikorová
Vystudovala hudebně-dramatické oddělení na Pražské konzervatoři. Členkou souboru Východočeského divadla je od roku 2004.
Potkaly ji zde krásné role. Např. Roxie v Chicagu (jako Roxie hostovala i v Chicagu v Divadle pod Palmovkou), Adéla v Pomstě à la Netopýr, Anděl v Malovaném na skle, Erika v Mefistovi, Kathy ve Zpívání v dešti, aj.
Na GRAND Festivalu smíchu získala dvakrát ocenění za nejlepší ženský herecký výkon.
Na svůj debut před kamerou zatím čeká, ale již brzy jistě... prozatím jste ji mohli vidět v menších rolích. Jako sestřičku Peťulu ve třetí sérii Nemocnice na kraji města nebo jako Dejvickou tetu ve filmu Ivana Vojnára Nepravděpodobná romance.
Věří, že "Láska je jedinou nadějí tohoto světa." (Sri Chinmoy)
T. Firth / HOLKY Z KALENDÁŘE; B. Thomas / CHARLEYOVA TETA; T. Karpianus / PERNÝ PERNŠTEJNSKÝ DEN; A. Christie / POSLEDNÍ VÍKEND; W. Shakespeare / SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ; B. Comden - A. Green - N. H. Brown - A. Freed / ZPÍVÁNÍ V DEŠTI; R. Cooney - M. Cooney / A JE TO V PYTLI!; D. Goggin / JEPTIŠKY; J. Kander – F. Ebb – J. Masteroff / CABARET.
Časopis 44 - rubriky
Články v rubrice - Rozhovory
Zřít do tmy s režisérem Adamem Svozilem
Tvorbu režiséra Adama Svozila sleduji už od jeho studií na DAMU, kdy jsem v divadle DISK viděla inscenaci souč ...celý článek
Časopis 44 - sekce
HUDBA
Hudební tipy 45. týden
Queen: Rock The World
Pozadí vzniku kultovního alba News of the World, které přineslo zásadní hity We Will celý článek
OPERA/ TANEC
Spojené národy tance a Hamburský balet
Spojené národy tance: Japonsko
Japonský tanec je hrou symbolů, probouzí fantazii jak umělců, tak diváků. F celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Výtvarné tipy 44. týden
Ruce, kruh a hlína
Zachování a rozvoj tradičních lidových řemesel je v rukou šikovných jednotlivců. Připrav celý článek